ČESKY ENGLISH
ÚvodArchiv článků Hrdinové z GORGANY RACE 2012

Hrdinové z GORGANY RACE 2012

Gorgany Race 2012

Tak jsme si zas hrábli.

Kosťa Wiesner, Míra Štefl a Luboš Loose z Trimm Teamu.

Tři šílenci, maratonci,  co se rozhodli postavit na start dobrodružného závodu v ukrajinských Karpatech. Závod se koná každoročně v regionu Gorgany, nejdivočejší a většinou neobydlené oblasti Karpat. 

Účast finančně i materiálově zabezpečila plzeňská společnosti Trimm Sport, s.r.o., zabývající se vývojem, výrobou a velkoobchodním prodejem sportovního a outdoorového oblečení a vybavení.

Zážitky nepopsatelné. Popsat se nedají, tak snad jen stručně fakta…

1.6. odjezd ze Záluží. Kosťa, manažer Jáchym Wiesner-Vízek, postupně Míru a Luboše naloží a směr Praha.

 Autovlakem z Hlavního nádraží v Praze.

Po cca 8 hod. jízdy vlakem jsme odpočinutí vystoupili v Košicích, nasedli do auta a hurá na Ukrajinu.

Krom důležitých celníků cesta do Gorgan přes Užgorod v poho, pouze posledních cca 30 km jeli okolo 2 hod., značená silnice byla polní cesta, díry na silnici ukrutné, na Golfu oba zadní tlumiče zničené, ze spodku auta nějaké kabely utržené visí, ale neva, do odjezdu zpět daleko a my se těšíme. Ráno ve 3 hod. stan postaven, jedno na usnutí a pořád netušíme…

Budíček v 6 hod, organizátoři vyvěsili mapy, Míra s Lubošem mapu studují, plánují, jak co nejrychleji najít všech 16 kontrolních bodů na vrcholcích okolních hor a v údolích.

Postupem času humor ztrácí, ty čáry na mapě jsou občas nějak proklatě blízko…

Po slavnostním zahájení, zazpívání ukrajinské hymny konečně v 10 hod start. Proč je nás tak málo v běžeckým a trenkách?

Již při výběhu na první bod se pole závodních hlídek trhá, každý volí svoji cestu a tempo. 

Předpoklad, že my, maratonci, budeme mít výhodu zkušenosti s vytrvalostním během vychází a já osobně věřím, že placka (a s ní spojený sud piva od TRIMMU ) je na dosah.

Bod 3 je náš triumf, Miri vymyslel zkratku. Sice jsme pěšinku vyměnili za cestu vyschlým řečištěm potoka, i nevyschlym, pochopili proč mají všichni kalhoty po kotníky (když ne potokem, tak křovím šli), ale za pár desítek minut byli na hoře. Jenže náš traťovod si spletl kopec. Musim konstatovat, že to byla jeho snad jediná větší chyba, bez něj bychom s Lubošem nedošli nikam, stejně tak jeho kondice i optimismus byli k nezaplacení. Jenže v tu dobu bylo po nadějích. Seběhli jsme loukami do nejbližší vesnice, zjistit vůbec kde jsme a najednou …dva kluci cca 8 a 12 let, věděli o kontrole č. 3, minulý týden tam prý byli na procházce. Dovedli nás tedy těch cca 6 km ke kontrole, my ještě běželi a oni vedle nás. Prostě horalové. Pramen vody ukázali, popili jsme, za odměnu čokoládu dostali a my vyrazili dál.

A tady pomalu, ale jistě končí část běžecká. Pěšiny zmizely úplně a my se drápali kolmo do kopců i z nich, hledali pomocí buzoly nejlepší varianty, potili se a chladli, svlékali a oblékali.

5. kontrolu našli cestou přes jeden potok a jedním potokem, 7. objevili náhodou, mysleli, že úplně na jinym kopci, splnili průběžně dva lezecké úkoly a zamířili na body 9 a 10.

Jenže…po 2 hodinách (1.-3. hod) fakt hustýho stoupání pralesem devítku nenašli, co 10 m technická pauza, kyslík nebyl, morálu málo, naštěstí dostatek doplňků stravy a tak za 10. kontrolou vyrazili. Míra pochopil po malinkym kolapsíčku a vymýšlení nových slovíček, že třeba taky aspoň trochu jíst a pít.

Desítka byla zcela jasně na vrcholu kopce, kde jsme kráčeli. Takže už jen tak hoďku tím krpálem (1 km?) a máme ji. Klaplo to, viděli ji. Jenže bychom museli projít cca 500m prokletě hustou kosodřevinou a to nešlo. Další hodinu obcházeli vrchol kopce a hledali pěšinku kudy na vrchol. Nenašli. Kosodřevinou to šlo….doporučuji někdy vyzkoušet, nepopsatelné.

Při sestupu jsme se pomalinku svítání dočkali, zima i vítr ustaly a my byli za východu slunka u moře. Kamenného. Projít jím a následným korytem potoka v délce cca 4 km byl docela záhul a já už věděl, že průser. Běžecké boty s měkkou citlivou podrážkou a běžeckými ponožkami už na trek nikdy. A taky jsme byli docela „vyplí“. Vlastní chybou sešli z plánované trasy (aniž by to tušili), mysleli, že jsou na další kontrole s úkoly

Miri: jak to mohli logisticky zvládnout, že jsou tady ti pořadatelé, co byli večer na druhý straně hory?

Kosťa: nevim, neřeš, jdu se zeptat co máme splnit

Miri: to jsou volové, zas se dělá stejný úkol jako večer

Kosťa po návratu: prej už to máme splněný

Luboš: když to maj blbě napsaný, tak na ně prdíme, čárku máme, tak jdeme, ať se nezdržujeme

Všichni: ok.

Po dalších 10 m zjišťujeme, že ten ohýnek, co hoří u mostu nám už jednou, večer, pomohl a že jsem zas jinde, než chceme a to na stanovišti, kde už včera byli.

Neva. Do cíle už jen 20 km, že nezvládneme všechny kontroly bylo jasné i Mirimu, vidina 13 hod. odpoledne v cíli byla lákavá (jak naivní…) a tak vyrazili směr cíl a vypustili kontroly 12-15. Já už měl bolavých chodidel až nad hlavu, s Mirim boty vystřídal, za 5 min zpět, zkoušel, co se dá, naštanej na celej svět, docela jsem kluky brzdil.

Předposlední stanoviště s úkoly jsme stihli tak tak, za 12 minut dvanáct. Ve 12 hod. stanoviště končilo a cílem bylo, aby aspoň jeden člen prošel lanový park.

Pohoda, jenže tak za 25 min. Miri na to měl minut 12.

Jeho finální majstrštyk, nevyspalej a po 26 hodinách to dal a získal tim obdiv i těch kluků pořadatelských. Chvilinku po nás dorazily dvě další party, nestihly a veškeré denní i noční úsilí vzalo za své. Docela kruté po těch hodinách řehole.

My šli ale dál svou cestou a začínali malinko tušit, že i přes ty průšvihy bychom mohli snad v půlce startovního pole skončit, že i ostatní týmy kufrovaly, nestíhaly, puchýřovaly.

Na posledních 8 km jsme si cestu do cíle zpestřili zbytečnými chybkami v komunikaci a čtením mapy, jenže po tom záhulu se nebylo čemu divit. Ale čas letěl a my měli strach, že nemusíme limit 30 hod. stihnout. Myslím, že na závěrečný, cca 3-5 km běh nezapomeneme. Aspoň já si na něj vždy na 35. km maratonu vzpomenu a tu pověstnou zeď lépe budu přelézat. Po 29 hod. a asi 18 minutách dorazili do cíle. Manažer Vízek pivo rozdal, kluci šli do řeky špínu spláchnout, s ukrajinskými vlky se rozloučit. Já si musel všechno dom přivezt, do vody těch 10 m nedošel.

A konec. Zas do reality. Stan zbourat,  plachty Trimmu srolovat, rozloučit se.

Výsledky prý zítra budou na e-mailu. Při loučení řekla Nejvyšší, že jsme se docela umístili. Tak jsme jí přemluvili, neoficiální výsledky donesla. 11. V pořadí z 82 hlídek. Myslim, že jsme na sebe byli pyšní.

A jedeme domů. Teda ne, auto nechytlo. Malinko jsem se ještě opotil, ale vše dobře dopadlo, po roztlačení chytlo a my přes ty díry, spánkové deficity, ještě více důležité celníky a nádherné Košice do autovlaku najeli. V nádražní nálevně ještě od bratrů borovičku popili, v jídelňáku pár piv a po několika téměř probdělých nocích konečně spánek. Návrat domů v pondělí, 21 hod.

Zas jeden prima víkend

Fotogalerie