ČESKY ENGLISH
ÚvodArchiv článků Trimm team na Gorgany race 2013...

Trimm team na Gorgany race 2013...

Gorgany race - nezapomenutelné zážitky z cesty na Ukrajinu a z extrémního vytrvalostního trekového závodu

Kdo se vydá na extrémní orientační závod do oblasti Gorgany na Ukrajině, nebude rozhodně litovat. Co nás však čeká, to jsme nemohli (i po přečtení článků z minulých ročníků) předem ani tušit. Instrukce závodu jsou jasné - v časovém limitu 30 hodin najít co nejvíce kontrolních bodů z 15 + tři lezecké disciplíny, na které si základní vybavení - sedák, dvě lana a tři karabiny nese každý závodník v batohu) s cílem vrátit se do základního tábora co nejdříve.


Z Plzně jsme vyrazili dva týmy s tím, že TRIMM team A - Kýťa a Míra jsou odhodláni podat maximální výkon, najít všechny kontrolní body a vyhrát. Přípravu rozhodně nepodcenili a naběhané kilometry určitě odpovídaly možnosti dosáhnout vysněného cíle. Navíc Míra byl jediný, kdo absolvoval minulý ročník a má i jisté zkušenosti s místním prostředím. TRIMM team B - Jana a Marek doplnili posádku na poslední chvíli a jako nemnoho zkušení s tímto typem závodu mají jedinou ambici, umístit se někde ve startovním poli, posbírat co nejvíce kontrolních bodů a neumřít tam.

Cesta začala telefonem Teamu A Teamu B: Nemáme techničák od auta, můžete vzít auto? Vzali jsme tedy auto s tím, že se čas odjezdu z Plzně posouvá o 20 minut.

Přeházeli jsme všechny věci do Nissana, který praskal ve švech a naši borci se zmáčkli na zadní sedačky s tím, že do Prahy to vydrží.... Vydrželi a to netušili, že vydrží ještě mnohem déle.

Po cestě jsme dolili vodu do ostřikovačů, koupili jsme náhradní žárovku do světla, které nesvítilo, abychom ji příležitostně po cestě vyměnili a dojeli jsme na nakládku na autovlak do Prahy, které byla kupodivu výborně průjezdná.

Ani to nám však nepomohlo, jelikož u rampy už nikdo nebyl. Míra vyskočil se slovy: Jdu najít obsluhu. Vrátil se po půl hodině se slovy: Přijeli jsme pozdě, už nás nenaloží, další vlak jede večer, ale je to pozdě a je stejně plný. Team B na to: Co budeme dělat? Ptali jsme se naivně, odpověď byla jasná - pojedeme autem na Ukrajinu. Míra s Janou vyrazili zrušit jízdenky do Košic s tím, že budou požadovat vrácení peněz. Vrátili se po 45 min s tím, že Janě a Markovi zrušili zpáteční jízdenku celou - tedy i cestu zpět. Nejde zrušit jen cesta tam, to je přece jasné! Argumentace pána na přepážce byla zcela vyčerpávající: A to ji mám jako přetrhnout, abych vám mohl půl vrátit? Mírovi a Kýťovi zrušili jen cestu tam. Team B si tedy koupí ještě jednou cestu zpět z Košic do Prahy a budou doufat, že ČD reklamaci uznají (3000,-Kč jsou v Olomouci na reklamaci).

Nastupujeme na nádraží tedy zpět do auta a vyrážíme na Ukrajinu.

Team B se rozhodl poskytnout maximální oporu Teamu A, bude tedy řídit Marek. Další dotaz Teamu B: Kudy jedeme? Máte mapu? Team A: Nemáme, ale koupíme jí po cestě na benzíně. Navigace se tedy do doby zakoupení mapy ujala Jana - autonavigaci chyběla Ukrajinská mapa, nezbývalo než se spolehnout na aplikaci navigace v mobilním telefonu - fungovala - jsme zachráněni. Ne na dlouho, přišel další problém - kam na Ukrajině jedeme? Míra, co již na Gorgany race byl loni, odpovídá: Kde to bylo loni vím a cestu znám, letos je to prý jinde. Tak nevím přesně. Do navigace se ale tento údaj zadává dost problematicky. Opět pomohlo mobilní připojení na internet a výsledkem byla vesnice Verkhnii Bystryi , Ukrajina (a 2 500,-Kč za účet za stahování dat). Vyhrála cesta přes Maďarsko. Team A po cestě střídavě plánoval závodní strategii, kupoval mapu Ukrajiny a dálniční známku pro Slovensko. Na třetí pokus se Teamu A podařilo koupit dálniční známku :-). Mapu nesehnali.

V Budapešti Míra procitl ze spánku – Jano foť! Jana: Co? Míra: Budatešť přece! Jana: Aha.

V Maďarsku nás ještě zaujala místní vynalézavost - kam s dešťovou vodou - no přímo do pangejtu......foto v galerii.

Na Ukrajinu nás kupodivu pustili bez problémů s dotazem: Što vy tam chóčetě dělať? My sparcměny z Čechoslovakii i my jéděm na turistickoje sarevnavanie. Osm let ruštiny se vyplatilo. Jsme na Ukrajině.

 

Už jsme byli asi hodinu od místa campu, když nás zastavili Ukrajinští policisté (bylo jich asi osm v budce). Nesvítí nám přední světlo. To jsme věděli, tak jsme pokorně vyměnili žárovku. S techničákem od auta se ale nevraceli.... Jana se šla zeptat, co se děle, potřebujeme si už jít lehnout byla půlnoc, ráno vstáváme v osm. Policista: Nesvítí vám žárovka nad SPZ (v ukrajinštině to říci nedokáži, ale pochopila jsem to). Následovala krátká porada týmů: Lišta je přilepená, nejde sundat. Marek to jde vyřídit domluvou, vrací se: Chtějí 50 EUR, že prý je určitě máme. (Máme přesně 65 EUR z toho 52 na zaplacení startovného a asi 600 Hřiven.) Odchází Kýťa a Marek s 80 hřivnami s tím, že víc jim nedáme. Hurá, vrací se i s techničákem a bez peněz.

Silnice se změnili v zákeřné úseky, díry nebyly vidět a bylo jich tam nepočítaně, asi už budeme blízko……

Po překonání posledního terénního úsek vhodný pro off roady s pohonem na všechny 4 jsme na místě. Ale kde je camp? No podíváme se po něm ráno. Postavíme stan a jdeme spát. Ráno - vstáváme v 8hod…..a rozhlížíme se, kde to vlastně jsme….

Našli jsme camp a základnu - je na druhé straně říčky. Cesta tam vede brodem nebo po kládě ve cca 3 m nad potokem, končící ve vzduchu skokem na trávník na druhém břehu. Stanování je tam podstatně příjemnější na o dost méně kamenitém terénu, no nevadí….


Jana brodí zařídit registraci.


Team A běhá po kládě, staví reklamní vlajky TRIMM a připevňuje reklamní bannery TRIMM.

Marek spí. Řídil celou cestu, budíme ho se slovy: Vstávej, musíš se podepsat, přejdeš přes kládu? Nechápe, ale vstává….přešel. Jana opět brodí.

Na registraci jsme vyzváni ke kontrole povinné lékárničky: Gdě u vas tablétky dlja serdca? No, tak ty u nas nět. Čto my s vama zdelajem? No, vy magli by nam je požičáť? Tak jsme dostali dvě. Další dotaz: Kagdá my ich zjidáť? Podle gest jsem pochopila, že až nám bude nejhůř, a až nám bude tlouci srdce asi takhle ......

Bereme si mapy a odcházíme zapisovat kontrolní body.

Registraci máme. Reklamy jsou postaveny a pověšeny. Body v mapách jsou zakresleny. Tak zpátky do stanu připravit se na 30 hodin běhu - Team A a 30 hodin pochodu - Team B. Jana zařizuje od ochotného organizátora stažení mapy oblasti do GPSky.

Teamu A se mapa natáhla (jsou tam ale jen vrstevnice, nejsou tam ani cesty ani potoky. Teamu B vrací organizátor GPS: Všechno je vymazáno, ale mapa tam nejde. No i tak poděkujeme a odcházíme.

Organizátor odbíhá s tím, že je čas na společné foto, první kontrolní místo je totiž start. Utíkám to sdělit zbytku posádky. Míra kontroluje čas: Ještě máme hodinu, je 30 stupňů, tak se s nimi vyfotíme později, je ale divné, že se fotí tak brzy, minulý rok se pak hned startovalo a je sotva deset.... Sedí na pařezu a jí pařížský salát. Po několika minutách po silnici začnou jezdit cyklisté v plné výbavě s mapníky a i se vynoří první běžci.... Jana: Kluci, to je divné, je odstartováno. Kýťa: Ale ti se jen zahřívají. Jana: Ale i ne, říkám vám, že je odstartováno! Míra pronese nad pařížským salátem: Tak o tom přemýšlím a ono je na Ukrajině asi o hodinu víc.... Bylo....


Závod začal

Ve fofru balíme a jdeme se vyfotit. Jana poprvé přešla po kládě, hurá!!!


Mapa a strategie českých týmů

Team B se rozhodl jít “na jistotu“ a vyřadil nejvzdálenější body. Cíl je jasný nají 10 bodů a pokusit se splnit technické úkoly. Body zvolili v pořadí 13 (vrchol kopce nad námi), 12, 11, 10, 23, 4, 5, 3, 2, 24.

Team A se rozhodl najít všechny kontrolní body…

Oba teamy vyrážíme kolmo do kopce za stanem - musíme srovnat časovou ztrátu. Jdeme na vrchol přímo, každý tým už svojí cestou a na dalších 30 hodin se rozdělujeme....

Tým A - Míra s Kýťou vyráží dříve a běží “na lehko“ pro kontrolu 13, která je přímo na kopci nad naším stanem. Chvíli běží po cestě kolem kopce, pak zamíří na vrchol kolmo vzhůru. Vyjdou na cestě, která však vede jiným směrem a pokračují kolmo vzhůru do jiné cestě, která po chvíli končí v hustém nad kolena vysokém malinoostružiní. Prošli…pak se les konečně začal trochu podobat tomu českému, neudržovanému, ale to už byla paráda, znovu běží. Nachází bod. První společné foto jako důkaz “tady jsme byli“ samozřejmě se šátky, které jsme dostaly, a pro letošní rok jsou červené.

Vrací se zpět ke stanu, berou kompletní výstroj a cíl je bod 24. Cestou dobíhají další dvě kamándy a zmenšují časovou ztrátu. Bod nachází poměrně rychle i přesto, že je na padlém stromu a příroda kolem se podobá Boubínu.


Máme ho! Vypadá to slibně…


Tým A pokračuje podle azimutu pro kontrolní bod 2, je v mapě označen jako soutok potoků. V mapě jsou potoky dva, v lese je potoků několik. První pokus nebyl úspěšný a náša kamánda se vrací potokem zpět. Druhý pokus byl už úspěšný, fotí se a vyráží pro bod 3.


Kontrolní bod 3 je sloup na vrcholu kopce – kdo ho tam nes musel být pološílený… Tým A se ke sloupu dostává už za tmy, navíc začíná bouřka. Sloup je uprostřed kleče. Obejít se nedá, je všude… Mají ho!

Začalo lejt, je tma. Je potřeba doplnit energii a banán v novém batohu mezi alu fóliemy dosáhl neuvěřitelné teploty, zahřívají si o něj ruce i žaludky. Jak se mohl upéci nikdo nechápe, ale je to tak. Prší. Je nutné rozbalit mapu a naměřit další azimut. Pod jednorázovou pláštěnkou z mikroténu se rozpadá mapy a pruhy, ale to nevadí, hlavně, že je. Směr je jasný – kolmo dolů. Sestupují nepropustným Boubínem a korytem potoka pokračují dále do údolí. Potok nabírá na síle, leje. Rychlost postupu korytem je 1km/hod.

Tým B – Jana s Markem vychází přímo vzhůru za stanem do kopce sklon nabýrá na síle 45 stupňů se zvětšuje snad na 70, přesto stále stoupají, nachází cestu a odmítají prodírání maliním a ostružiním, snaží se to obejít. Moc si nepomohli. Kopec se mění na směs kamení a listí, klouže každý krok. Chůze se mění na tři vpřed dva zpátky, nevzdávají se, Marek zuří. Skládá se mu hůlka a únava z řízení a 3 hodiny spánku si vybírají svou daň. Je 30 stupňů. Pot láká havěť z celého okolí, český repelent funguje asi hodinu a hmyzáci se vzdálí asi na 20 cm od těla a krouží dál. Aspoň tak. I oni dochází na svůj první kontrolní bod č.13. Došli tři kamándy, ostatní moc komunikativní nejsou, ale aspoň nás vyfotí.

Vyrážíme dolů z kopce s tím, že snad narazíme na cestu. V mapě jsou dvě. V reálu nebyla ani jedna. Svah je pořád prudší a trochu zapršelo, klouže to jako svině.

Přelézáme klády, padáme, ale nevzdáváme se. Po asi po dvou hodinách sesouvání nacházíme cestu. Vede do vesnice. Jana ztratila oba sandály z batohu a dostala žihadlo. Noha ztvrdla, ale jdeme dál. Marka trochu přešla únava. Konečně normální cesta.


Vedle cesty teče potok, nabíráme vodu. Kousek níž je kravské lejno. Pasou ty krávy opravdu všude.

Došli jsme do vesnice.

Našli jsme správný směr a vyrážíme na druhou kontrolu teď bod č.12 je dost daleko, ale je to na mapě pořád rovně, pak bychom měli dorazit na modrou turistickou značku, v horším případě na červenou.

Cesta se změnila v potok, potok v dáli končí šíleným vodopádem. Nevzdáváme se a doufáme, že z potoka bude třeba opět cesta. Ukrajina nás nepřestává překvapovat. Opravdu nakonec po cestě opět jdeme, opět stoupáme do kopce, nicméně po modré značce ani památky. Za to jsme objevili modré slimáky J . Zatím jediný tvor, který nás provází Karpatskou přírodou.

Výhled je ale pěkný, Karpaty jsou parádní. Kocháme se krajinou, ale né dlouho. Začíná se šeřit. Nevíme přesně, kde jsme.

Nezbývá, než zapnout mobil a satelitní navigaci. Máme cestu, ale minuli jsme bod 12. Jdeme k bodu 11. Začíná pršet. Našli jsme boudu, je v ní sucho, tak polemizujeme, zda zůstat nebo jít. Nakonec se vydáváme dál, jsme přece na závodech. Chyba, po 5ti minutách leje a my se chováme pod nejbližší strom. Začala bouřka, kdybychom chtěli doběhnout do boudy, budeme úplně turch. Stojíme jako paka pod smrkem a prší na nás. No tak aspoň posvačíme. Trochu přestalo, cesta se změnila v potok – to už tu dlouho nebylo. Boty ale ještě drží. Dojdeme už potmě na silnici, další bouda, stále prší. Chceme rozbalit mapu. Potkáváme nějaké Ukrajinské autoturisty. V obytném autě se svítí a párty se rozjíždí. Na otázku, kde jsme, odpovídají rozpětím v mapě asi 20 km. Zmokla nám mapa. Jdeme na kontrolní bod č. 11. Tam bude i první technický úkol. Je to po silnici. Jsme tam hned….

Ptáme se na technický úkol. Je prý jednoduchý, přebroďte řeku, na druhé straně jsou desky, vyšplhejte nahoru…. Jsme na kost zmrzlý a poslední sucho je v botách…odmítáme brodit, sandály jsou v lese. Podají nám studený čas a pokračujeme pro bod číslo 10.

Kontrolní bod číslo 10 je rozpadlá salaš na louce, tu dáme. Pochodujeme asi dvě hodiny. Proti nám se rozsvítili oči – to bude velký zvíře, říká Marek. Co tím myslíš! Medvěd? Ptá se Jana, naštěstí to byl kůň. Šel v tý tmě proti nám. Našli jsme správnou odbočku a cesta se změnila ve dvacet cm bahna. Hlavně, že jdeme správně. To jsme si mysleli až do chvíle, než byla před námi ohrada, kterou jsme překonali, za ní louka, ale salaš nikde. Přelezli jsme ještě dalších pět ohrad a našli další dvě louky, jeden dům, jedno salaš bez značky a jednu kadiboudu. Zoufale se dál rozhlížíme. Proti nám jdou dvě světýlka, byla to také kamánda a poradili nám, kde salaš hledat – byla ve stráni pod námi asi dvě minuty cesty. Hurááá, máme další!

V noci jsme došli do vesnice, tam jsme za svítání špatně odbočili a ztratili jsme hodinu, než jsme se zase vrátili. Pokračovali jsme ale dál vesnicí po silnici. Je to ještě silnice?

Fotogalerie